Časopis Monitor č.11/2025

Blíží se den, kdy budeme volat: „Sešli svého Ducha, Hospodine a obnovíš tvář země!“ Otázkou je, zda se s tímto zvoláním také opravdu ztotožníme, nebo tuto větu budeme jen opakovat, protože tak činí všichni kolem nás.

Tvář země není totiž něco imaginárního, a pozor, není to ani příroda, ani města či vesnice. Tou tváří jsme my a Bůh si nás k tomu vybral a Duch svatý při křtu a biřmování vybavil milostí a svými dary, abychom byli tváří krásnou, stále mladou a pohlednou. Víme, jak svět hodnotí krásu, a také víme, že Bůh má na hodnocení krásy jiná (zhusta zcela odlišná) měřítka.

Vzývání Ducha svatého tedy není pouhé vyslovení přání či popohánění Hospodina, aby už konečně začal konat. Je to volání nás slabých, ubohých, kteří jsou si vědomi své nedokonalosti o pomoc. O pomoc, kterou potřebujeme, neb bez pomoci Boží nelze se stát lepším, a ještě lepším a být svatým, neboť On je svatý.

Ano, každý z nás potřebuje obnovu, aby byl součástí takové tváře země, jakou chce mít Bůh. Někdo může namítnout: „Vždyť hlavou církve (a tedy i její tváří) je Kristus, mně stačí, když budu třeba nohou nebo rukou.“ Ale k čemu je krásné tváři její krása, když hlava sedí na zmrzačeném těle a zmrzačené tělo nosí křivé a chromé nohy? A svatý Jan Zlatoústý nás vybízí k tomu, aby každý křesťan byl druhým Kristem. Takže naším celoživotním úsilím by mělo být dosažení té krásy, jakou má náš Pán. Že je to nemožné? Ano je, spolehneme-li se na své vlastní síly a nebudeme-li volat o pomoc: „Přijď Duchu svatý!“ A budeme-li to myslet upřímně a mít otevřené srdce, On jistě přijde.

Evermod Jan Sládek