Časopis MONITOR 11/2021
Tak nám začalo rozvolňování a tím se nám otvírají dveře do téměř zapomenutého světa. Světa, ve kterém bylo možno téměř svobodně se pohybovat, trávit čas činnostmi bez přílišných omezení. V souvislosti s tzv. pandemií slýcháme často, že svět po covidu již nebude jako dřív. Možná už jen proto, že naše myšlení bylo (a ještě i bude) tolik měsíců okupováno právě onou nemocí, která zachvátila celý svět.
My křesťané bychom neměli zapomínat ovšem na skutečnost, že svět se mění a tudíž je jiný každým okamžikem.
Vzpomínám na seminární léta, kdy nám otec spirituál často připomínal, že každým hříchem, který spácháme, otvíráme dveře zlu na tento svět. Takže lze říci, že po každém spáchaném hříchu už svět nebude takový, jako byl před ním. A to jak v celosvětové, tak i v osobní rovině. Nejmarkantněji je to vidět na hříchu našich prarodičů, to, myslím, netřeba připomínat.
Proti zákeřným chorobám lze bojovat různě s různou mírou úspěšnosti, třeba za pomoci respirátorů a restrikcí nebo očkováním. Jak ale bojovat s pandemií hříchu, která je dle mého horší, než by byla celoplanetární morová rána, která by nám brala naději na bezstarostný pozemský život, ale rozhodně by nás nemohla zbavit naděje na život věčný?
Blížící se měsíc červen, měsíc úcty božského Srdce nám nabízí možnost, jak přispět k uzdravení. Markéta Marie Alacoque píše v jednom ze svých dopisů: „Božské Srdce je hlubina všeho dobra, a chudí mají do ní pohroužit všechny své potřeby. Je to hlubina radosti, a máme do ní ponořit všechny své smutky. Proti naší pošetilé domýšlivosti je to hlubina pokory, pro ubožáky hlubina slitování, je to hlubina lásky, v níž se má utopit všechna naše bída.“
