Časopis Monitor č.11/2024

Často slýchám otázku: „Komu se dá vlastně dneska věřit?“ Žijeme v době, kdy slovo nemá vlastně žádnou cenu, neboť dnes a denně jsme svědky prázdných slibů od těch, kteří se tváří jako vzory slušnosti a mravnosti, spravedlivého rozhořčení od nespravedlivých, lží, polopravd a zamlčování od hlasatelů zrovna platné a jediné pravdy. Nezřídka býváme svědky toho, jak zloděj křičí, chyťte zloděje a vrcholní demokraté ve jménu jakýchsi velice neurčitých hodnot bojují za naše právo získávat prosáté informace, tedy za jejich právo cenzurovat.

Říká se, že svět chce být klamán. No dobře, ale my přece nejsme z tohoto světa. I když jsme v něm zatím nuceni žít a někdy i s nadějí, že bude třeba i líp. Otázkou však zůstává, komu vlastně bude líp?

Nyní je téměř nepřehlédnutelná ona záplava „psích očiček“ žebrajících o piškotek a všelijak panáčkujících, aby získala naši přízeň a my jim onen kýžený piškotek v podobě hlasu hodili a alespoň někteří příslušníci této množiny žebrajících, tak získali pohodlný dvojpelíšek v Bruselu – Štrasburku s bezednou miskou těch nejvybranějších pokroutek.

A pak tu máme oči, které nežebrají, které nežadoní o piškotek. Oči, které na nás hledí z kříže. Oči plné lásky a pochopení, oči toho, od něhož nikdo nikdy neslyšel nic neupřímného a o kterém lze s jistotou tvrdit, že to s námi myslí opravdu dobře. A ještě jsou tu oči Matky, která s mateřskou láskou hledí nejen na Syna ale i na všechny, které On jí svěřil a kterou nazýváme v litaniích Matkou dobré rady.

Až si tedy nebudeme vědět rady komu dát svůj hlas a budeme na pochybách, víme koho prosit o radu.

Evermod Jan Sládek