Časopis Monitor č.12/2024

Čas od času zaslechnu či si někde přečtu přání, že by měl ve společnosti silněji zaznívat hlas křesťanů. Asi každý zná ono okřídlené úsloví: Bůh nás trestá tím, že nám plní naše přání.

Vycházíme-li z faktu, že křest má charakter nesmazatelného znamení, nutně dojdeme k tomu, že křesťanem je každý pokřtěný, byť by se s křesťanstvím rozešel názorově, případně by i na vlastní žádost z církve vystoupil či by z ní byl vyloučen.

Dovolím si tedy (drze) tvrdit, že dobrý Bůh toto přání plní od dob počátku křesťanství. Nechci se však zabývat dávnou historií, ona stačí ne až tak vzdálená. Jen vzpomeňme na dobu socialismu, kdy z úst našich soudruhů pedagogů pršely citáty z Komunistického manifestu a Kapitálu, jehož autorem byl pokřtěný luterán. Generace těch nyní nejstarších z nás byla oblažována hlasem generalissima Stalina, pravoslavného křesťana s nedokončeným teologickým vzděláním. I jeho věrný slouha Klement, rodák z moravských Dědic byl pokřtěný katolík. Škoda by byla nezmínit Klementova současníka a ministra zdravotnictví, suspendovaného kněze Josefa Plojhara. Ale i doba současná nám dopřává kochat se hlasy křesťanů. Mnozí současní vlivní společenští představitelé jsou známí svým postojem k manželství pro všechny a k potratům. Když náhodou zazní do prostoru hlas opravdového křesťana, tu se vynoří spousta takykřesťanů, kteří ho hned kritizují pro jeho nekřesťanské postoje. Vzpomeňme za všechny svatováclavské kázání P. Piťhy.

Až si zase budeme přát, aby zazníval hlas křesťanů, přejme si, aby to byl hlas ne těch „matrikostudených“, ale těch opravdových, kteří se křesťanstvím nejen ohánějí, ale každodenně ho žijí. Nebudeme-li své přání specifikovat, pak si nestěžujme.

Evermod Jan Sládek