Časopis Monitor č.15/2024

Nevím, kolikrát jsem musel odpovídat v posledních dnech na otázku: „A co říkáte, pane faráři, na zahájení olympiády v Paříži?“, ale vím, co jsem odpovídal. Odpovídal jsem slovy, která jsem si vypůjčil od francouzského prezidenta pana Macrona: „Toto je Francie!“.

Zatímco jindy se v souvislosti s 26. červencem nejčastěji mluví o tom, že rána budou od nynějška chladná, letos tomu bylo jinak. Chápu, že v (nejen) křesťanských kruzích vyvolal onen pařížský prapodivně zvrácený exhibicionismus rozhořčení, rozčilení, zhnusení, odpor a mnoho dalšího. Jenom jedno nepochopím – překvapení. Vždyť nikoho, kdo zná dějiny novodobé Francie započaté revolucí se snad nemůže divit, jaké „překvápko“ si organizátoři připravili. Vždyť přesně; toto je Francie. Ona sladká Francie, která díky revoluci zhořkla tak, že i pro mnoho Francouzů se stala od revoluce nepoživatelnou.

Jen vzpomeňme na popravu krále a královny, zavedení kultu rozumu, kdy do pařížské katedrály revolucionáři nainstalovali oltář, na nějž posadili herečku a klaněli se před ní. Pak tu máme teror nejen v Paříži, kdy gilotina jela na plné obrátky, ale i v kraji Vendee proti králi věrným katolíkům a jinde. Vždyť ve Francii se na revoluci pořád odvolávají, slaví dobytí Bastily a také oslavují císaře Napoleona, který chtěl pohltit celou Evropu. Nepopírám, že francouzská revoluce byla mezníkem v dějinách „nejstarší dcery církve“. Ale že by to byl mezník hodný opěvování a chvály? No, nevím a ani si to nemyslím.

I ve mne onen tyjátr, kde se producíroval kdekdo, vzbudil kdeco, ale překvapení rozhodně ne. Vždyť toto je Francie již od dobytí Bastily.

A co bychom měli dělat my? Modlit se za Francii, aby tuto cestu opustila, a za naši vlast, aby se této cestě vyhnula širokým obloukem.

Evermod Jan Sládek