Časopis Monitor č.18/2021

Tak nám začal nový školní rok (nebo měsíc, jak vtipně podotkl ve svém blogu jeden z mých přátel) a mnoho
lidí s napětím očekává, zda neskončí dříve a děti nebudou opět přikovány k monitorům ve svých domovech.
A tak je pochopitelné, že se vyrojily články o testování, očkování atd. Ale jsou i důležitější věci v životě lidském než zdraví a očkováním zaručená poklidná plavba životem.

S tímto obdobím úzce souvisí výběr různých kroužků, zájmových a nepovinných předmětů… Ano, chci se zmínit o náboženství, které se pomalu stěhuje ze škol na fary a do domácích skupinek. Jistě, má to své výhody; je klid na výuku, děti jsou uvolněnější, je více času na individuální práci… Ale proč vyklízíme pole, které si katolická církev podržela po celou dobu budování socialismu. Rád vzpomínám na své dětství, na pana faráře, který nás učil ve škole, na rodiče, kteří mi svou rozhodností zařídili špatný školní kádrový profil – od 2. do 7. jsem třídy chodil do náboženství, tedy 1972–78. Možná si bedlivý čtenář Katydu povšiml nedávno v něm otištěném svědectví čtenářky o tom, že náboženství bylo zakázané a nyní se diví. Ne, opravdu nebylo. Akorát bylo třeba, aby přihláška do tohoto nepovinného předmětu byla podepsána od obou rodičů, museli ji doručit osobně a tak byli vystavováni určitému tlaku s důrazem, že dětem kazí budoucnost. Pro nás to zase byla jedna z prvních příležitostí ke svědectví a pomalu jsme se tak učili co to je svědčit o víře. V našem městě se soudruzi učitelé činili seč mohli, ale vždy se nasbíralo alespoň 8 přihlášek a náboženství mohlo být. Což jsme my frekventanti ne vždy vítali s nadšením, neboť se místo chození na „nábo“ dala dělat spousta zajímavějších činností. Dnes jsem rád, že rodiče nepovolili a že jinou zájmovou činnost určovalo právě náboženství, protože věděli, že je důležité.

Evermod Jan Sládek