Časopis Monitor č.18/2024

Paní Eliášková se o pár řádků dále zamýšlí nad normálností i současným bláznivým světem. Když jsem její článek četl, vzpomněl jsem si na patera Hertze, dominikána, profesora na Angeliku, který nás měl na morálku, když jsme jeden semestr probírali spravedlnost. Je to již přes třicet let, ale některé jeho věty mi utkvěly dodnes v paměti. Jedna z nich je: „Normální je nehřešit.“ Je to tak jednoduché, a tak pravdivé, jak často krátká vyjádření bývají. Můžeme tedy snadno dojít k závěru, že nikdo z nás není zcela normální a stát se normálním je nad lidské síly. To je sice pravda, ale položme si otázku: chceme být nenormální, a jak moc? Naše nenormálnost je důsledek dědičného hříchu, kterým jsme limitováni, ale dobře víme, že to není omluva pro jakousi duchovní nečinnost.

A tak, i když je pro nás normálnost nedosažitelná, se snažíme (přiznejme, že ne vždy) seč nám síly stačí nehřešit. Jediné, co nás na naší cestě za normálností může popostrčit, je Boží milost, které (jak praví jedna ze šestera pravd víry) je ke spáse nevyhnutelně zapotřebí. Víme, že bez ní to nepůjde a do nebe (kde už budou jenom samí normální, protože tam se nehřeší) se nedostaneme. A tak nám nezbývá než se vrhnout do boje za naši vlastní spásu, čerpat z pramenů Boží milosti (svátostí) a v modlitbách vyprošovat milost obrácení, těm, kteří mají jiné normy normálnosti než my, katolíci.

Ono totiž, chceme-li žít alespoň v trochu normálním světě, nám opravdu nic jiného nezbývá. Tedy vzhůru do boje, abychom si mohli jednou spolu se sv. Pavlem říci: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2. Tim 4,7).

Evermod Jan Sládek