Časopis Monitor č.19/2024

Jedna z častých otázek, na kterou musíme odpovídat je: „Čemu (proč) se směješ?“ Tedy za předpokladu, že se občas usmíváme na veřejnosti. Asi se to stalo již mnohým z nás, že jsme byli „přistiženi“ a bdělý pozorovatel na nás vychrlil tuto otázku, případně jsme tuto otázku položili my sami. Ano, někdy náš úsměv vyvolává otázky… Ale co je náš úsměv proti úsměvu Mony Lisy. Její úsměv je často předmětem diskusí ať již ve světě uměleckém, či profánním a pro mnoho diskutujících je stále záhadou.

Ale je i jiný úsměv, zachycený fotografií, a nikoli štětcem umělcovým, a netřeba bádat a pídit se po jeho důvodu. Je to úsměv sv. Terezie z Lisieux. Úsměv tak jemný, jak jemná byla duše této světice, vyzařující vnitřní klid a štěstí své nositelky, která nalezla své místo v životě církve a přijala ho s dětskou radostí. Možná i tento její úsměv způsobil tak velkou oblibu této světice, kterou většina z nás zove Terezičkou.

Nevíme, proč se Mona Lisa tak záhadně usmívá, a proto se stále můžeme dohadovat a třeba si z jejího úsměvu dělat i legraci. Terezčin úsměv však musíme brát zcela vážně, neboť je to úsměv člověka, který má zcela jasno, proč se usmívá, i když si to třeba ani neuvědomuje a my to víme také.

Sama Terezička je autorkou citátu: „Často stačí jediné slovo, jediný milý úsměv, abychom potěšili znechuceného člověka.“ Prosme tedy sv. Terezii o přímluvu, abychom také my měli stále na srdci i v mysli našeho Pána, a tak i my mohli být nositeli takového úsměvu, který by byl odrazem naší duše. Duše, která se raduje z toho, že poznává Boha, a proto ho miluje. A jestliže se nás bude někdo ptát, proč se usmíváme, ať máme odvahu odpovědět, kdo je příčinou naší radosti.

Svatá Terezie z Lisieux, oroduj za nás.

Evermod Jan Sládek