Časopis Monitor č.14/2021

Čas od času je možné zaslechnout volání po mši svaté více atraktivnější. A asi nejsem sám, kdo se může nazývat svědkem různých pokusů těch, které já osobně řadím do „liturgické kutilské dílny“. Díky cestování v době prázdnin a dovolených se takovýmto svědkem může stát znovu kdokoli z nás. Někdo může být takovýmito inovativními snahami nadšen, jiný pohoršen. To asi záleží na vkusu každého z nás. Nesmíme však zapomínat, že liturgie má být podřízena dogmatice a ne vkusu, neb se právě dogmatika s vkusem často míjí a často mezi nimi leží oněch pohádkových devatero hor a devatero řek. Je to více jak dvacet let, když jsem zaslechl liturgickou poučku, že není liturgicky příliš správné při mši svaté proměnit jen velkou hostii a partikule věřícím rozdávat z ciboria, neb je liturgicky správné podávat Tělo Páně z jedné a téže oběti. Na mou všetečnou otázku, nakolik se liší mše svatá slavená dnes ráno od Kristovy oběti na Kalvárii a zda to není stále jedna a tatáž oběť, mi odpovědí bylo ticho.

Kdybychom se v duchu přenesli na Kalvárii v onen pro celý svět osudový první Velký Pátek, asi bychom tam nezahlédli extra Kristovu oběť pro děti, při které by si děti hráli a vybarvovali omalovánky a Pán Ježíš by
umíral lehčeji a s úsměvem na tváři. A asi bychom tam též těžko zahlédli skupinu Ježíšových učedníků s klaunskými nosy oděné v pestrobarevné kostkované gatě a haleny. Pokud je (a je to učení Církve svaté) každá mše svatá zpřítomnění krvavé Kristovy oběti nekrvavým způsobem, je volání po atraktivnější (a zábavnější) formě mše svaté voláním po divácky atraktivnější popravě. A nepřipadá vám to, tak jako mě, poněkud úchylné?

Evermod Jan Sládek