Časopis Monitor č.19/2022

Kolem svátku sv. Václava, a také kolem svátku sv. Karla Habsburského, jsem vždy přemýšlel, nyní na to myslím častěji během celého roku, kam se poděli státníci jejich formátu. Dějiny nás učí, že dříve jich bylo více, nebo se nám to tak alespoň jeví. Jestli ono to nesouvisí s úpadkem víry, která se dnes vytrácí, nebo se alespoň jaksi mění z ctnosti – jevu spojeného s rozumem a vůlí, jak nás učí teologie na emoci – jevu ryze podvolenému vlastnímu (často mylnému) nápadu, jak by má víra měla vypadat.

Působí to na mne tak, že není umění vládnout jako umění vládnout. Velikost panovníka či vládce nečiní to, jak ovládá teorii vládnutí dle pana Mikuláše Machiavelliho, ale nakolik se učí a je vůbec ochoten se učit od toho, který vládne celému stvoření. A stejně jako je to s vládnutím státům a národům, je to i s vládnutím v menším, mám na mysli s vládnutím sobě samotnému. Začteme-li se do životopisů svatých knížat, králů a jiných politických velikánů všimneme si jedné skutečnosti; nezanedbávali osobní svátostný život. Těžko si asi představíme sv. Václava nebo sv. Ludvíka, jak chodí ke zpovědi jen před Vánocemi a Velikonocemi a na mši jdou jen tehdy, když nemohou spát. A také
si je těžko představit tyto světce, jak činí rozhodnutí, která by odporovala Desateru, nebo by někoho z jejich
poddaných nutila k jeho porušení, nebo by to alespoň dovolovala.

A tak se tedy, my věřící, modleme za ty, kteří nám vládnou (a nejen za ně) zvláště ty, kteří se hlásí k víře ve stejného Boha jako my, aby vírou a křesťanskými hodnotami nejen šermovali, ale i podle nich žili a nám k naší i jejich spáse vládli.

Evermod Jan Sládek