Časopis Monitor č.7/2025
Někteří mají ještě v paměti Vánoce a již jsou na dosah dny, kdy bude asi každý z nás co nejintenzivněji rozjímat o utrpení Páně (jak ten čas letí). O jeho prožité bolesti, samotě, nepochopení a lhostejnosti okolí, zradě. Ano, o tom všem je Svatý týden, jehož bolest ovšem přebíjí radost ze Vzkříšení.
Opravdu, čas rychle letí, vždyť je to již čtrnáct let, co celý „civilizovaný“ svět, ústy svých reprezentantů, označil jakéhosi Bašára za diktátora a rozhodl, že musí jít. Díky tomuto velice „civilizovanému“ rozhodnutí prožívají lidé mající domov tam, kde křesťané dostali své jméno, obdobu Svatého týdne.
A jako některým z nás ještě zůstávají v mysli rezidua Vánoc, tak si ještě jistě také pamatujeme na jásot některých „civilizovaných“ nad úprkem Bašára a porážky jeho kliky. To bylo radosti a jásotu, a hlavně velikých nadějí. A ono nic, ono je to ještě horší. Protože je to vlastně pořád stejné. Nositelé civilizace mají totiž občas takové nešťastné přesvědčení, které je plodem pýchy; totiž ten, že všemu rozumějí nejlépe, a který je doprovázen myšlenkou, že nezáleží na obětech. Hlavně, když se obětovat nemusí oni sami. Z cizího krev neteče. A dle nich si přece jen pomatenec může myslet, že terorista zůstane teroristou, i když se přebalí z maskáčů a turbanu do obleku s kravatou.
A tak kdysi jeden reprezentant antické civilizace vydal křičící lůze jednoho k ukřižování. Nyní zástupci euroatlantické (kdysi křesťanské) civilizace vydali syrské (nejen) křesťany do rukou teroristů, a ještě jim k tomu přidali pár stříbrných z eurofondů.
Pilát to udělal, protože chtěl mít klid. A stejně ho neměl.
Požehnané Velikonoce všem.
Evermod Jan Sládek
