Hladit po srsti

Toto pravidlo slyšel asi každý z nás, když se mu do ruky dostalo první zvíře. Tato dobře míněná rada dospělých byla velice užitečná, neb jsou zvířata, která opravdu hlazení proti srsti nesnášejí. I když z mých dvou psů a dvou kocourů jichž jsem byl během svého života majitelem se toto netýkalo. A tak jediní příslušníci pozemské fauny, s kterými jsem se setkal a hlazení proti srsti opravdu neměli rádi, bylo dost zástupců živočišného druhu homo sapiens.
Je dosti časté, že se mi dostane výtek, že nemám dostatek pochopení, že mi chybí tolerance, že jsem moralista a že bych se se svými řečmi měl jít (slušně řečeno) vycpat. A často se mne ptají, kde jsem se to vlastně naučil. Tedy, kde jsem se naučil lidi hladit proti srsti. Je to dlouhodobý proces, dá se říci, že celoživotní a člověk zjišťuje, že toto umění je vzácné a osvojit si ho trvá dlouho a nikdy se nám to asi nepovede, tak jak bychom chtěli.
A co je důležité; je třeba mít dostatek odvahy to někdy vyzkoušet s rizikem, že nevíme, jak to dopadne.
S mým kněžským mládím se těsně pojí vzpomínka na jednu opravdu moudrou a praktickou ženu, která se nebála riskovat vztah se synem, protože nechtěla riskovat vztah s Bohem. Syn této opravdu věřící ženy, jako mnoho jiných v dnešní době, byl církevně oddán, státně rozveden a civilně znovu oddán. Se svou novou manželkou svou maminku často navštěvoval, ale nikdy tam s ní nepřespával. Protože ctil její přání, aby se pod její střechou nepáchal těžký
hřích cizoložství. A když jsem se snažil ocenit její odvahu, jako něco výjimečného, tak mi suše odvětila, že se
chce dostat do nebe a zároveň touží po tom, aby se její syn vzpamatoval.

A poučení? Člověk opravdu moudrý se nebojí, když je to třeba, hladit proti srsti. Zvláště, pokud má na mysli spásu svou i druhých.
Evermod Jan Sládek