Časopis Monitor č.5/2022

Asi to bude znít hodně cynicky, ale onehdy jsem zaslechl, že válka na Ukrajině už má svou první velkou oběť, Covid. Osobně byl bych raději, kdyby obětí byl strach, ale to se od války dá těžko očekávat. Jistě, obavy jsou vždy na místě, ale strachu bychom se, alespoň my věřící, měli snažit vyvarovat. On se totiž strach často přetaví do nenávisti a taky má velké oči a vidí nepřítele všude. Již týden se setkávám s těmi, kteří se obávají rozšíření konfliktu i na naše území. Jejich obavy nejsou příliš přitažené za vlasy. Ono se tak už děje. Paradoxem ovšem je, že rozšíření konfliktu na naše území nemají na svědomí žádní Rusáci ani jiní Ušáci, neboť v tom si vystačíme svépomocí. Strach správně živený
mediální scénou se stane neovladatelným a začne nás směřovat přes ostražitost vůči všemu ruskému k nenávisti téhož. Zároveň nám dovolí projevit vlastní statečnost a někoho s kým máme problém můžeme klidně nazvat ruským švábem atp., jiní mohou zase rozbít někomu obchod s ruským zbožím, jiný statečný si dá na dveře provozovny ceduli Rusáky neobsluhujeme. A kdo se chce poprat může náhodnému kolemjdoucímu mluvícímu rusky rozbít úsměv, i když s Ruskem nemá nic společného. A vida, to čeho jsme se obávali – rozšíření bojiště na naše území – je tu, a naší
vinou. Myslím, že tento způsob boje za světový mír je poněkud nešťastný a na dlouhou dobu může přerůst v něco, co by mohlo obrazně připomínat zákopovou válku, kde je každý voják jen „kanonenfutter“, ovšem tady tím kanónem je peklo a potravou pro onen kanón se můžeme stát my. Podlehneme-li šílenství dnešní doby, která kádruje lidi podle toho, co čtou („prokremelské weby“) a dále může pokračovat podle toho, na co se díváme a posloucháme (balet), co čteme (Gogol, Dostojevskij), co jíme (boršč, šašliky)… Kde se to zastaví? Těžko říci, ale vzhledem k tomu, že jsme
vyslanci Ježíše Krista, asi u nás.
Co myslíte?

Evermod Jan
Sládek